Zobrazit on line
OnePage

STAVÍME ŠKOLU V INDII

 

INDICKÉ ZPRÁVY 

z Prahy do Nehry | CESTA Z MĚSTA | #1

Hospodin nedovolí, aby tvá noha uklouzla, tvůj strážce nedříme.
Hospodin je tvůj strážce, Hospodin je ti stínem po pravici.
Ve dne tě nezasáhne slunce, v noci měsíc.

 

Milí přátelé, my dva - Jana a Martin -  jsme se  prvně potkali na letišti v Praze. Nikdy před tím jsme se neviděli, ale několik dalších týdnů budeme mít hodně společného. Vydáváme se do již zmiňovaného Biháru, abychom dělali, co bude potřeba, nač máme obdarování, a k čemu, jak oba věříme, nás vede Pán Bůh.  Možná je to tím, že jsme spolu strávili  dlouhé hodiny  na cestě nebo že jsme oba extroverti i trochu zmatkaři s výborným  orientačním (ne)smyslem v ulicích Dillí, probrali  jsme naše životní příběhy, rodiny ze kterých pocházíme i  naše osobní zkušenosti s Pánem Bohem. 

Moje místo bude hlavně ve škole, s žáky a učiteli. Martinovi leží na srdci kluci, kteří zůstávají na internátě a také spolu se Sahním bude objíždět okolní vesnické sbory. Martin je už ve škole po několikáté, takže pro mne  dobrý průvodce a  skvělá pomoc na cestě i zasvěcení do toho, jak to tu chodí. Na začátku března se vydá domů a nechá mne tu  ještě na více než měsíc.

Sahní  je misionářem v okolí Madhubani. Díky svému studiu v Čechách umí výborně česky. Na srdci mu leží provoz celé školy a internátu. Jeho hlavní službou je evangelizace mezi Indy a starost o nově vzniklé vesnické sbory v okolí Madhubani. A tak na motorce objíždí bihárský venkov a když to jen jde, potkáte ho ve škole. Vede nedělní bohoslužbu na internátě, zaskakuje ve třídách a v ředitelně nebo hraje s kluky fotbal.

Děkujeme za všechny vaše modlitby.  Ve zdraví jsme se dostali na místo a byli jsme srdečně přivítáni.

Cesta na východ a její radosti

Náš let přistál 15. února na letišti Nové Dillí v ranních hodinách. V Dillí jsme se potřebovali jeden den zdržet kvůli výměně peněz. Po marném hledání vybraného hotelu, kdy se všichni od taxikáře přes řidiče rikši i kolemjdoucích dušovali, že vědí, který hotel máme na mysli a znají přesně kde je, aby nás mohli doprovodit, jsme hledání vzdali. Vybrali jsme hotel, který svou fasádou hned nebudil nedůvěru. Volba Station View Hotel byla dobrá. Navíc jsme sázeli na to, že když je přes ulici vlakové nádraží New Delhi, tak nemůžeme zabloudit a vždy se sem lehce vrátíme. Tak to byl omyl. Po vzhlédnutí Lotosového chrámu a chrámu Akšardham jsme se vydali metrem na stanici New Delphy - railwaystation a zmateně pobíhali okolo nádraží neb nám nebylo nic kolkolem povědomé. Nakonec jsme zjistili, že jsme na druhé straně nádraží. Přes lávku nemůžeme, protože nemáme jízdenku na vlak a tak nám nezbývá než zaplatit rikšu, neboť objížďka takového nádraží je 6 km. Oddychli jsme si, když jsme své místo poznali a byli rádi, že řidič rikši nezneužil situace a nedovedl nás do jiného hotelu, jak je tu dobrým zvykem.
Druhý den brzo ráno jsme přeletěl do Patny a pak nás čekala cesta autobusem. Nejprve to bylo do  Darbhangy, byť řidič zprvu tvrdil, že jede do Madhubani. Pak jsme přesedli na autobus do Madhubani, který ovšem jel do Sakrí, což byla naše destinace. Ale tento řidič nám to zase neřekl, a tak vyinkasoval za lístek až do Madhubani. Po cestě jsme strávili několik hodin na dálnici. Nervózní řidiči na naši D1 neví, co to je stát v koloně a jak vypadá zácpa, pokud se nevydají do Indie. V Indii se nespěchá, nelze nikde hledat systém a ani smysl. Pokud se s tímto naučíte nějak žít, zažijete život tak trochu mimo čas a také určité uvolnění. Pokud ne, budete mít problém.

 
 
 
 
 
 
 

píše Jana

 

píše Martin

Pokoj uprostřed chaosu

Zážitků a podnětů mám spoustu již od prvního dne. Pokusím se vám popsat aspoň některé. Co se mi ale neustále každé ráno a večer vrací, je veliká vděčnost Pánu Bohu. Jeho každodenní péče mne provází krok za krokem. Stará se o mne a nic mi nechybí. Ve škole jsou děti od 4 let, začíná to školkou, pak je LKG, UKG a 1. třída. Druhá a třetí jsou jednotřídka, pak následuje velká výzva pro každého učitele: jednotřídka 4. – 7. třída. Děti jsou takový pytel blech, neskutečně temperamentní, ale s respektem k učitelům a dospělým. Někam přijdete a okamžitě nějaký žáček přinese židli. Jiný skočí do kuchyně pro black tea (černý čaj) nebo milk tea (čaj vařený v mléce). Ráno se děti vyrovnají do zástupů a koukáte do cca 140 párů velkých kulatých černých očí. Následuje společná modlitba, slib, že se budou učit svědomitě, rozcvička a hymna. Poté se rozejdou do tříd a učitelé se sejdou v ředitelně ke společné modlitbě. Tam se zjistí, kolik nás vlastně dnes přišlo do práce a já musím vykrýt absence učitelů. Když je to angličtina od druhé třídy výše, je to relativně v pohodě. Hůře, když jsou ty děti mladší. I to jsem zkusila, ale je to spíše marnost. Snažíme se s Martinem pozorovat a iniciovat některé změny, zlepšení či opravy. Opravdu od takových, řeklo by se hloupostí, jako je předělání rozdrbané nástěnky, kde už ani nepřečtete rozvrhy, dodělání věšáků do koupelny, dokoupení fix, které by se daly na bílé tabuli dobře mazat, až po pozorování kvality výuky, abychom poskytli zpětnou vazbu. Práce s dětmi je radost, i když je to opravdu náročné, někdy nevíte, zda vám dobře rozumí. Indická angličtina, aspoň ta místní, je co se týká výslovnosti dost hrozná. Až po pěti dnech nástupu mi došlo, že slova, která jsou při nástupu předříkávána jsou: „attention“ a „stand at easy“. Škola končí v jednu hodinu a pak tu zůstávají kluci internátníci. Je jich kolem dvaceti, v tuto chvíli se jim hlavně věnuje Martin. Já se snažím dopoledne učit. Odpoledne ještě hrajeme nějaké hry nebo řešíme organizační záležitosti školy. Chybí tu ruka ředitele, a tak se Evropanovi zdá, že tu trochu vládne anarchie a chaos. Nevím, možná to je prostě indická kultura. Mám ještě nějaký čas před sebou, a tedy šanci to zjistit, jestli ovšem budou 2 měsíce stačit. K večeru se vracím domů přes pole do Nehry, kde mám u Jagovy rodiny pronajatý pokoj.Pokusím se popsat pocit, který mám: V Indii je obecně dost rušno, všude ve škole slyšíte děti. Jak vás totiž ráno vidí přicházet začnou vykřikovat už od brány školy: „good morning, madam“ a obklopí vás. Pak to ještě několikrát denně zopakují. Nahrnou se kolem vás, jak jen usednete na židli. Na ulicích je mumraj, auta a motorky zběsile troubí. Včera jsem odpozorovala, že kromě blikru musíte při vjezdu do křižovatky troubit. Autobusy používají klakson pro jistotu v intervalu několika minut po celou dobu své cesty, aniž by do křižovatky vjížděly. Div, že v tom provozu nepřijde nikdo k úrazu. Všude nepořádek, vše se hází na zem. Musíte koukat, kam šlapete, to je ale stejné jako v Praze na Žižkově :o). Navzdory tomuto chaosu a nepořádku, který kontrastuje s naší kulturou, systematizovaným světem a pohodlím západního člověka, prožívám pokoj a blízkost Boží. Ráno spokojeně procházím polem ke škole a večer se vracím.
Moc děkuji za vaše modlitby, zájem o naši práci a všechny zprávy, které jsou pro mne povzbuzením a radostí. Střípky z každého dne a spoustu fotek můžete také najít na mém Facebooku. Tak „na přečtenou“ za pár dní.

Cesty po sborech

Nejsem ten typ člověka, který by v rámci komunikace preferoval formu psaných zpráv. Snad proto, že pocity a dojmy nejsou pro mne touto formou dobře sdělitelné. Avšak s vědomím toho, že ne se všemi, kteří čtete tento dopis, se po svém příjezdu setkám, se o to alespoň stručně pokusím.Stejně jako minulý rok jsem přijel na toto místo, abych se alespoň na krátký čas mohl stát pozorovatelem toho, jakým způsobem Pán Bůh zachovává a vede svoje děti, které žijí v pro nás tak nelehkém a izolovaném prostředí, jako jsou bihárské vesnice. Je tu krásné vidět, že víra a následování Pána Ježíše nejsou závislé na formě a povaze prostředí, nýbrž na Bohu, který se smilovává. Osobně je pro mne každé zdejší sborové setkání ať už v rámci rodin nebo většího sborového společenství velkým požehnáním a občerstvením. Těším se z vědomí, že přítomnost Ducha Svatého neruší bučení krav ani smrad všudypřítomného rozkládajícího se odpadu. Snad se shodneme na tom, že mnohem více je On vyrušován smradem a hlukem, který se často vyskytuje v našich lidských srdcích.
Shromáždění malých sborů a skupin do 30 lidí rozesetých v okruhu 60 kilometrů od Sakrí probíhají každodenně. Sborů je momentálně asi deset, takže to vychází na jedno až dvě setkání za čtrnáct dní pro každý konkrétní sbor či skupinu. Mimo to vždy během cesty navštěvujeme jednotlivé rodiny i jednotlivce bydlící poblíž. Se Sahnim, který je zde již dlouholetým misionářem a tahounem duchovní práce, vyjíždíme každý den okolo oběda na určené místo. Pro jednotlivé sbory si každodenně připravuji, pokud možno, jiné kázání. Nicméně stmelující témata, která jsem pro letošek promýšlel a která se i vzájemně prolínají jsou: „ Vnější a vnitřní zbožnost“ a „Podle lásky vás poznají“. Mám za to, že občasné pokrytectví, řevnivost, soupeřivost, nesnášenlivost a handrkování se o nesmysly se občas nevyhýbají nikomu (ani zde v Biháru), a proto je potřeba si alespoň občas zopakovat, k čemu jsme povoláni a co je tou dokonalostí, ke které nás chce Pán Ježíš přivádět. Z praktických hledisek jsem vděčný za Boží ochranu při přesunech a nočních jízdách na motorce. I když jsem tu již potřetí a moc situací mne z míry nevyvádí, stále zůstávají i takové, po kterých si člověk vydechne, že vyvázl minimálně bez odřenin. Chtěl bych poděkovat všem, a to nikoli pouze formálně, kteří se za mne i za Janu pravidelně modlí a myslí na nás. Za sebe nemám jiné přání, než abyste mi vyprošovali před Bohem moudrost v přístupu k lidem, počínaje pravidelným setkáváním se s dětmi na internátu, přes rozhovory s těmi, kteří ještě Pána Ježíše nepoznali až po službu v zaběhnutých sborech.Z hlediska charakteru jsou totiž zdejší společenství křesťanů velmi různorodá a já si přeji, abych byl skutečně citlivý a nastražený na to, co je pro každé společenství vhodné a prospěšné. Většina zdejších křesťanských skupin je tvořena ženami, což není paradox, pokud uvážíme, že vysoké procento mužů odchází z těchto chudých zemědělských oblastí dlouhodobě pracovat do měst a ženy zůstávají samy. I tím se potom služba v takových sborech stává trochu specifickou.Tak ať Vás Hospodin zachovává, a ještě jednou děkuji.

 

Vděčnost:
Děkujeme moc za modlitby, zuby nás netrápí, cesta byla bezpečná, pro Janu se našlo skvělé ubytování a v tuto chvíli nám nic nechybí.

Prosby:
Vyprošujte, prosíme, ochranu pro Martina a Sahního při jízdách na motorce po kraji. 
Tři hoši z internátu odchází: Ankit, Aman a Ude, proste za to, aby kluci obstáli na místech, kam půjdou, aby zůstali věrní Pánu Ježíši. Za citlivost a moudrost v přístupu k lidem.

Každodenní školní nástup:
modlitba, rozcvička, slib, hymna a kontrola čistých rukou.
 

Napište mi, potěší nás to.
email: ja.macish@gmail.com nebo What's App: +420 604 535 776

Nechcete již nadále odebírat tyto e-maily?
To je v pořádku. Odhlásit se můžete zde

facebook

Stavíme školu v Indii                     CB Praha 13                   CB Náchod                       CB Litomyšl