Zobrazit on line
OnePage

STAVÍME ŠKOLU V INDII

INDICKÉ ZPRÁVY 

Nehra | UPROSTŘED POLÍ | #2

Indie je moje země. Všichni Indové jsou mými bratry a sestrami. Miluji svou zemi, jsem pyšný na její bohatství a pestré dědictví. Vždy se budu snažit, abych ji byl hoden. Vždy budu respektovat své učitele, spolužáky, všechny představené a budu se k nim chovat zdvořile. Jsem oddaný své vlasti a svému lidu. V mé zemi a v jejich lidech je mé bohatství a mé štěstí.

z každoranního slibu žáků na začátku vyučování

Ahoj doma, sešel se týden s týdnem a opět se hlásím se souvislejšími zprávami z Biháru. Mám pocit, že se toho za ten čas událo hodně. Pomalu zaplouvám do učitelské práce. První týden to bylo takové oťukávání a pozorování, občas nějaký výjezd za nákupy, což byly většinou pomůcky a potřeby do školy. Jeden večer jsme strávili u Sahního, kam jsme byli pozváni na večeři. Také jsme přijali pozvání na indickou svatbu. Nebyla křesťanská a pro mne to byla asi nejsmutnější svatba, na které jsem dosud kdy byla. Snad indické svatby nejsou takové všechny, ale tahle na mne tak působila. Smutnější nevěstu a více netečného ženicha bez jakýchkoli emocí abyste pohledali. Zdá se, že se tam pouze bavili svatebčané a to v podstatě jen chlapi. Ženy někam po obřadu zmizely a já, možná díky tomu, že jsem zápaďák, tam byla trpěna jako jediná žena. Pro cestovatele určitě zajímavá zkušenost, ale jednou stačí.
Martin tento týden vyrazil spolu se Sahním na několikadenní výlet. Zamířili do Kalkaty a čekali jsme, s čím přijedou. 
Pomalu se stávám součástí rodiny domácích a součástí vesnice. Lidé už mne na ulici zdraví z daleka, na domácího se zlobí, že mne nevozí na motorce do školy, když mne vídají vyrážet pěšky do polí . Na trhu se se mnou dali do hovoru ti, co aspoň trochu mluví lámanou angličtinou a ti co neumí, tak si aspoň udělali se mnou selfíčko. Tedy tak nějak po sousedsky si tu žijeme.

Střípky událostí a postřehů

Indická svatba: ženich s nevěstou se sami poprvé viděli až před "oltářem". Možná proto absence emocí. Svatby jsou v Indii domluvené. Zásnuby jsou čistě mužskou záležitostí, nevěsta sedí doma a skoro tak je to i se svatbou. Nevěsta se svým ženským doprovodem svatbu navštíví jen na chvíli. Za to si dává na čas. Svatebčani sedí a sedí a sedí... a čekají. Nevěstina rodina spolu s ženichovou smlouvá o věno. Ten náš dostal prý 100 000 rupií a motorku. Snad to bude dobré manželství.

Díky daru ze Sboru Církve bratrské v Litomyšli jsme koupili tiskárnu. Bude velkou pomocí  při kopírování dokumentů školy. Zároveň bude sloužit českým misionářům, kteří přijedou do školy pracovat, pro případný tisk materiálů do vyúky. Děkujeme do Litomyšle

 

Je potřeba dodláždit dvůr. Při slejváku se v části dvora vytvoří velký rybník. Pak nemůže být ani ranní nástup. Během dopoledního vyučování se rybník zaplní papírovými loďkami, které žáci jen tak mimochodem vyhazují při vyučování z oken tříd na dvůr. Kluci se tedy spolu se Sahnim dali do práce.

Pustili jsme se do obnovení nápisu na škole: New Hope Mission School. Ten starý nápis přikryl nový fasádní nátěr.

 

Už druhou neděli jsem mohla sledovat přímí přenos bohoslužeb z našeho Nového kostela v Litomyšli. Raduji se z toho a těším se v neděli na "naše indické" dvě hodiny odpoledne. Technika opravdu zkracuje vzdálenosti. Je to skoro jako být doma. Jen to dobré kafe si po bohoslužbě spolu s nimi nedám.

 

Rozhodli jsme se jeden den uvařit pro kluky z intru večeři.  Byla dvouchodová: první chod bylo kuřecí maso se zeleninou a rýže (Indové říkají biryany) a druhé byla hora palačinek s banánovým pyré. Jak se nejvíce za indických podmínek přiblížit k české kuchyni? V podstatě pouze vynechat čili. Úplně se odpoutat od indické kuchyně s místními surovinami moc nejde.

 

Martin zítra odjíždí domů. Bez něj to bude určitě jiné. Byť jsme se vídali denně jen na chvíli, mohli jsme spolu mluvit, radit se co dál a byla to jakási jistota, že je tu někdo blízký. Nedá se nic dělat, je třeba jen popřát šťastnou cestu domů. Musím přiznat, že je to poprvé za dobu, co jsem tady, kdy se mi zastesklo.

 
 
 
 
 
 
 
 

Konečně na té správné straně katedry

Začínám hláškou, která mne provázela na začátku mé profesní kariéry, kdy jsem po konci studia na vysoké škole nastoupila jako středoškolský učitel na stavebce ve Vysokém Mýtě. No, napadají mne ještě další výroky z úst klasiků a asi bych k nim našla i situace, které by jimi mohly být vystihnuty. Třeba bouchnutí Jana Třísky do tabule: "jmenuji se Igor Hnízdo" a nebo "já ti to seberu a dostaneš to až na konci školního roku." Tak rákosku zatím používají jen indičtí kolegové, ale sbírku karet, které děti hrály pod lavicí, mám už slušnou.Ve škole chybí ředitel a to se odráží na způsobu práce a organizaci. Tak chtě nechtě jsme se tohoto úkolu zhostili my. Ale skoro se mi zdá, že to od bílého člověka očekávají. Nicméně se snažím před odchodem ze školy domů vždy ještě domluvit suplování. Přešoupat učitele po třídách, tak abychom to pokryli. No a druhý den ráno to uděláme znova :o), vždy se objeví nějaký neočekávaný faktor. Prostě v Indii je třeba být flexibilní a kreativní. Do poslední chvíle nevíte, kdo přijde a kdo ne. Většinou se snažím vzít si angličtiny a nebo aspoň učit od 1. ročníku výše, pokud tam tedy není zrovna mateřský jazyk Hindi. Když je to angličtina, tak se den předem připravím z materiálů, které jsem si přivezla naskenované z Čech. Ráno to vytisknu a jdu na to. Zjišťuji, že tímto způsobem si mi daří celkem děcka zaujmout a upoutat jejich pozornost. Jeden žák mi řekl, že nejčastější věta, kterou říkám je: "sit down" a "be quiet". Tak to je pravda, tu budou umět perfektně.Minulý týden jsme koupili několik krabiček fixek na tabuli. Protože jejich spotřeba je enormní, zavedla jsem mezi učiteli pořádek. Každý dostal krabičku, jednu fixu, červenou a modrou tužku a hadr na tabuli. A říkám, že tohle je jejich, je jedno, zda to budou nosit domů nebo si to nechají někde ve sborovně, ale musí jim to vydržet. Ne že si za dva dny přijdou pro novou sadu. Tak uvidíme, jak to dlouho bude fungovat. Takovýto přístup k věcem tu je běžný. Jakmile někde něco necháte ležet, už to někdo jiný potřebuje.Neustále si uvědomuji, jak se mám dobře a jak se Pán Bůh stará. Připadám si, jako když mě Pán Bůh nese na svých křídlech. Stávám se součástí vesnice, i když exotickou součástí. Po počátečním ostychu se zdravíme se se sousedy. A jen se nějak pokouším diplomaticky vyvléci z pozvání na večeře. Tady když vám naservírují jídlo, musíte se do toho pustit a pak, pokud nejste dostatečně neústupní, přinesou nášup. To obdivuji na Martinovi. Že to při jízdách po sborech dává. Já mohu ze školy odejít a dát si doma svá vajíčka natvrdo, ale on se musí návštěvami projídat :o). Tuhle přišel s tím, že mu naservírovali přesolená, ale opravdu přesolená, vajíčka. Zatl zuby a snědl jedno, s předpokladem, že to tak má být a musí to dát. Po chvilce se připojil k večeři Sáhní a po prvním soustě to vyplyvl s českým: "fuj", ale to už Martin statečně jedno, jako slušný Čech na návštěvě, natlačil. Tak, nemělo to tak být, to kuchařce ujela ruka.Snažím se trochu přinést pořádek do systému vyučování na škole. Nedělám si iluze, že po našem odjezdu zpět do Čech vše se nevrátí do starých kolejí. Na druhou stranu já se učím to, že ne vždy musí být věci přesně nalinkované a užívám si ten přepych, že tady v Indii se opravdu nemusím nějak stresovat a nechat se honit termíny. Být to doma, tak mě to šíleně štve a tady, to až překvapivě beru s úsměvem. Prostě NEMUSÍM. Nicméně bych na tomto místě ráda upozornila své přátele, že se s návratem do Čech má systematičnost a plánování jistě vrátí - pokud si děláte naděje, že se vrátím jako vyléčený systematik, jsou asi plané :o). Je to pro mne úžasný balzám na duši, odpočinek od toho, co bylo minulý rok a jakoby se moje duše hojila. Vím, že teď a tady je moje místo a přesně tady mám být. Vše, co se stalo minulé měsíce bylo pod Boží kotrolou a umožnilo mi právě to, že jsem teď tady. A za to jsem nesmírně vděčná.

Původně měl i několik řádek doplnit Martin, ale protoře se dnes zdrželi se Sahním v Madhubani, kde vybírali učebnice, a brzo ráno odjíždí, chce ještě co nejvíce času strávit s kluky. takže tímto se omlouvá. Potkat ho budete moci osobně už v sobotu v Čechách.

Seznamte se

Toto je Jagga a jeho rodina - žena Rajina a holky (zleva) Nadija, Rajnandani (říká se jí Mun Mun) a Vaishnavi. Jsou to moji bytní. Jagga navíc je nesmírně šikovný a schopný Ind, profesí je tesař/truhlář. Cokoli se ve škole rozbije, co je potřeba přidělat nebo zhotovit nábytek, tak Jagga udělá či zařídí. Mun Mun chodí k nám do školy. 

Toto je Sahní s celou rodinou: manželka Nilu a dcery Diksha a Rishika. Škola stojí na pozemku rodiny Nilu a ta sem každý den dochází a plní roli školnice či jakési hospodářky a komunikuje s rodiči při placení školného. (Někdy je tak trochu za "kata", když je nějaký moc zlobivý žák předveden. To Nilu nelení vzít do ruky rákosku). Diksha dokončila střední školu a ráda by studovala v Čechách. Momentálně spolu dřeme dvakrát týdně češtinu.

Naše tři učitelky na stupni pro mladší děti: Radha, Roshani a Anshu. Učí třídy: nursery, lower kinder garden a upper kinder garden. Všehny tři studují v Nehra college učitelství.

 

Naše kuchařka Anita. Je mladičkou vdovou a domov našla spolu se svým malým nezbedným synkem Asisem ve škole. Asis chodí do nursery.

 

A toto je Kalesh. Je bývalým studentem školy a pokračuje dalším ročníkem na nedalekém teacher's point.To je systém, kdy žák se učí sám a denně dochází na dvouhodinnové konzultace spolu s dalšími studenty. Potom musí složit zkoušky. Kalesh bydlí na internátě a je velkou pomocí. Ač je mu 16, rád řídí motorku (na řidičák si tu moc lidí nehraje) a často mi dělá řidiče. Zároveň kdeco ve škole opraví a když je potřeba, zaskočí suplovat i mezi nejmenší do nursery.

 
 
 
 
 
 
 
pokračování příště...
 
Kousek nahrávky z nedělní bohoslužby na internátě školy.
 

Napište mi, potěší nás to.
email: ja.macish@gmail.com nebo What's App: +420 604 535 776

Nechcete již nadále odebírat tyto e-maily?
To je v pořádku. Odhlásit se můžete zde

facebook

Stavíme školu v Indii                     CB Praha 13                   CB Náchod                       CB Litomyšl