Zobrazit on line
OnePage

STAVÍME ŠKOLU V INDII

INDICKÉ ZPRÁVY 

 

Nehra, Rajnagar, Jaynagar | BAREVNÉ PRÁZDNINY | #4

Dejte mi Bihár a udělám z něj Japonsko,
dejte mi Japonsko a udělám z něj Bihár. 

Lalu Yadav, ministerský předseda Biháru

 

Dobrý den, opět jsem tu. V uplynulých dnech byly prázdniny, ale teď už se pomalu připravujeme na nastávající školní rok. Čas hrozně utíká a já si uvědomuji, že už je to přes týden, co odešly předchozí zprávy. Připadalo mi, že se toho až zas tak nedělo, ale teď když se ohlédnu, tak zjišťuji, že toho byla spousta. Až mám obavy, že když to všechno sem napíšu, tak mi to jednak zabere dost času a vás to nakonec ještě bude nudit. No uvidíme, jak se s tím poperu a jak to dopadne. Co hlavně chci na těchto stránkách poslat je dopis od Martina. Jak víte, je už dávno doma, ale nedalo mu to, aby se ještě s vámi zpětně nepodělil o své poslední dny v Indii, svou cestu do Kalkaty a vůbec o dojmy a pocity po ukončení své služby tady. Takže se těšte na následujících řádcích. Za týden 5. dubna dorazí moji bratranci Dan a Jenda a můj brácha Ondřej. K našemu rodinnému klanu se připojí kamarád Pavel. Opravdu se na ně těším. Ale také to bude znamenat, že nastane můj poslední týden v Indii a mám pocit, že s nimi to uteče ještě rychleji, než to utíká teď. Tak vlastně nevím. Na jednu stranu mne to táhne domů a těším se na všechny přátele, rodinu i svým způsobem na lepší životní podmínky. Ale to, co dostávám tady je úžasné. Tady se opravdu, zdá se mi, svět skládá z maličkostí, zvláštních setkání s lidmi, radosti z vykonaných drobností, které u nás jsou samozřejmostí. Máte pocit, že je to něco úžasného a k tomu všemu nášupem Boží přítomnost a ochrana. Tak nějak si to všechno víc uvědomuji a  prožívám. Napadla mne paralela právě s knížkou Chatrč, a je to zase tady :o), kdo četl předchozí zprávy, tak rozumí. Hlavní hrdina tam neuvěřitelně reálně, až hmatatelně prožíval barvy a vůně. Tak nějak prožívám chvíle zde, když se ohlížím za každým dnem. No, samozřejmě i ty vůně (někdy zrovna ne libé) a ty barvy (zvláště při svátku Holi) to tu taky prožíváte hmatatelněji.
Tak šup do dalších řádků…

Střípky událostí a postřehů

Podařilo se nám dokončit všechny popisy ve škole, které byly nutné. K nápisu na průčelí školní budovy New Hope Mission School přibilo označení toalet a popis vody. Jeden kamarád měl vtipnou poznámku, jak se v Indii liší pitná od nepitné vody. No my si udělali vlastní definici – ten kohoutek, který je přímo napojen na čerstvou vodu ze studny je pitná voda a ty kohoutky do nichž jde voda ze zásobníku na střeše, kam se přečerpává a chvíli stojí, je nepitná. To je přece jasný, ne?

Holi je hinduistický svátek, je to svátek barev, který má oslavovat jaro. Trochu mi je paralelou k naší velikonoční pomlázce. Akorát tady hoši nešlehají děvčata, ale všichni navzájem se buď mažou křiklavými práškovými barvami nebo se polívají kýbly s barevnou vodou. Je to trochu o strach vylézt ten den na ulici a už rozhodně si neberte své nejhezčí oblečení. Pokud nechcete přijít o mobil i ten je radno nechat doma, jinak vám ho utopí třeba v růžové.

Jeden den o prázdninách jsme se Sahnim vyrazili na výlet. Náš nejzazší cíl byly nepálské hranice, kde jsme doufali, že indičtí pohraničáři přimhouří oko a pustí mne, byť ne-Inda, za čáru. Tam si dáme jedno předražené vychlazené pivo (v Biháru je prohibice) a šťastni se vrátíme do indického horka. Tak útěk do Miroslavova království se nekonal, s nepořízenou jsme se zase vrátili zpět do bihárského rozpáleného vnitrozemí.

 

Už jsem se určitě zmiňovala o tom, že v Biháru jsou skvělí lidé. A jakmile trochu umí anglicky, dají se s vámi do řeči. Převážně jsou to mladíci, kteří navíc přímo, někteří ostýchavěji, poprosí, zda by mi si s vámi mohli udělat selfie. Ale občas se osmělí i jiní. S tímto jsme se potkali u mramorového chrámu v Rajnagaru. Jmenuje se Sumit. Měl skvělou angličtinu, byl učitelem matematiky v nejvyšších ročnících. Za špatný stav Biháru vinil bihárské politiky.

Rajnagar – městečko, kde byste ani náhodou netušili, že kdysi sídlil král, jeden z indických maharadžů. Úžasný palácový komplex: královský palác, palác pro velitele armády, královnin palác, nádherné stáje pro slony a množství chrámů. Vše zničeno bez jakékoli péče. Procházíte a tušíte zašlou slávu a bohatství. Král v roce 1947 odešel do ciziny. Něco se mu podařilo prodat soukromníkům, což většinou byly polnosti sahající až k nepálským hranicím, o něco se (ne)stará stát. Z části se o devastaci postarala zemětřesení. Ale ještě teď objevujete um iránských stavitelů, které si král na vybudování paláce najal.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Martinovy vzpomínky

V první řadě děkuji, a to nikoli pouze ze slušnosti a formálně, nýbrž s vděčností a ze srdce všem, kteří na mne a na Janu po dobu našeho společného pobytu v Biháru mysleli na modlitbách. Chci také poděkovat své parťačce Janě, která se projevila jako velmi adaptabilní, věcný a nekonfliktní člověk se kterým byla radost spolupracovat, byť jsme se vzhledem k odlišné náplni naší činnosti většinou časově míjeli.Mám za to, že Jana ohledně své činnosti ve škole podala a podává vyčerpávající informace a je zbytečné cokoli z toho opakovat podruhé.Za mne tedy jen několik postřehů, týkající se misijní a duchovní práce v tom padesátikilometrovém okruhu, kde Sahni již několik let působí jako misijní pracovník.Z celkového počtu 23 dní, jsme 15 dní strávili na cestách po sborech a skupinkách křesťanů, rozesetých ve vesnických a poměrně izolovaných oblastech. Musím říci, že je velký rozdíl přijet někam poprvé nebo se na to stejné místo vracet třeba již po páté.Ve třech konkrétních vesnicích (jedná se o Sermu, Bheldarwalpur a Kamalpur), které jsem již v minulých letech navštívil několikrát, mne velmi příjemně překvapila změna atmosféry mezi lidmi i průběh shromáždění. Shromáždění byly mnohem uvolněnější a spontánnější než v minulých letech. Osobně jsem prožíval velikou radost a sounáležitost se svými sestrami a bratry, které Pán Bůh svou milostí zachovává v nelehkém prostředí, kde zůstávat věrným křesťanem, není "zadarmo". Ve výše zmíněných vesnicích, které jsem letos navštívil 3x jsem byl vděčný za to že mne přijímali již nikoli jako "bílého exota", nýbrž jako bratra, který si spolu s nimi přišel pro povzbuzení Božím slovem a přítomností Pána Ježíše Krista.Ve všech sedmi sborech, které jsem navštívil je patrné, že se lidé scházejí pravidelně a Bůh v jejich životech své dílo koná. Modlitby lidí (pokud mohu soudit), již nesměřují prioritně k tomu, aby dobře dojila kráva a aby se jim narodil syn a nikoli dcera. Ano, věřím tomu, že Boží slovo a společenství má v jejich životech proměňující vliv. Modleme se pravidelně za Sahniho, který je skutečně věrným a vytrvalým služebníkem, byť ne vždy jsou výsledky okamžitě patrné.Pro mne osobně je vždy velkým přínosem připravovat si kázání v prostředí, které je tomu biblickému sociálně bližší než naše. Většinu kázání jsem založil na setkání konkrétního člověka s Ježíšem a důsledcích, které z toho vyplynuly pro život dotyčného (Zacheus - náhrada škody poškozeným atd.) Dále jsem jako důležité vnímal téma jednoty společenství, namísto hájení svých vlastních zájmů, které toto rozkližují. Specifické bylo společenství v Madhii - Sahniho rodišti, kde je snaha o zachování jednoty momentálně ožehavou a aktuální záležitostí.
Zhruba v polovině pobytu jsme si se Sahnim udělali výlet do Kalkaty. Vyměnili jsme tam větší obnos peněz určených pro školu, a to v tak výhodném kurzu, že jsme oproti výměně v Biháru ušetřili několik učitelských měsíčních výplat. Pro mne byl výlet do Kalkaty výbornou příležitostí nejenom k seznámení se s kolébkou koloniální historie Indie, ale především exkurz do Hinduismu, indické společnosti, sociálních vazeb na vesnici atd. Sahni je docela upovídanej, ale stejně si myslím, že jsem mu svejma stálejma dotazama dával dost zabrat. Mimo to jsme se spolu hodně modlili a přečetli celou knihu proroka Daniele. Radostí bylo i každodenní pivo o desáté, protože v Kalkatě není prohibice jako v Biharu. V Kalkatě jsme také zažili jedno z nejhezčích shromáždění. Spolu se Sahniho kamarádem jsme odjeli asi 100 km do oblasti, kde se terén mění z městského satelitu ve vesnickou oblast a postupně přechází do zalesněného prostředí s občasnými samotami. Asi tři hodiny po setmění jsme dorazili do jedné z těchto samot. Jako romanticky založený člověk jsem atmosféru toho místa vnímal dost tajuplně. Když jsme otevřeli dveře do jediné místnosti onoho stavení, čekalo nás tam při svíčkách asi 20 lidí, kteří se sešli ke slyšení Božího slova. Nevím, jak to popsat, mělo to pro mne trochu atmosféru Vánoc a trochu jako když člověk navštíví utajený spolek křesťanů podzemní církve. V každém případě jsem pociťoval až bázeň před tím, jak je Hospodin všudypřítomný a udržuje své dílo kdekoli na světě. Pro sebe to přijímám jako velký dar, že mi bylo dopřáno na takovém místě sdílet se svými sourozenci v Kristu Boží slovo.Co se ještě týká Sahniho, tak ten je momentálně jediným námi podporovaným misionářem. Jeho nejbližším spolupracovníkem je Sudhir, který se obrátil před 9 lety a bydlí asi 3 km o Sahniho domu. Je sice podporován jinou misijní organizací, ale se Sahnim sdílí většinu akcí. Stejně tak Javahar (jeho donedávna nejbližší spolupracovník) se se Sahnim občas potkává na poli služby. Když jsem jel do Indie poprvé, překvapila mne, až na výjimky, rezervovanost a odstup Indů, a to i ve společenství církve. Snad jsem po svých zkušenostech s černošskou kulturou očekával, že tyto dvě jsou si podobné. Ani náhodou. Předpokládal jsem, že pokud probíhá shromáždění pod širým nebem, seběhnou se všichni obyvatelé vesnice podívat, co se děje, eventuálně se účastní shromáždění. Ani náhodou. Sahni mi řekl, že konkrétně v Madhii, kde se společenství pravidelně účastní 20 křesťanů, je dalších 50 lidí, kteří by velmi rádi přišli do shromáždění, dokonce Sahniho zdraví i křesťanským pozdravem (pouze šeptem) ve smyslu Pán s tebou, ale je pro ně nemožné se překlenout přes mínění a odsudky svých sousedů. Sahni mi vysvětloval, že narozdíl od např. "nepálského hinduismu", který je velmi náboženský a propracovaný má ten "bihárský", mnohem důraznější sociálnější ráz. Jinými slovy, lidé vás v případě obrácení se ke křesťanství neodsoudí za to, že zrazujete víru, ale za to že zrazujete Indii a společenskou soudržnost. Podle Sahniho se tomuto tlaku v rámci vesnice odolává ještě hůře. Prosím, abyste ve svých modlitbách měli na paměti i tuto věc, která je klíčová pro šíření evangelia ve vesnických oblastech.Jsem moc rád, že mi bylo umožněno zase po roce navštívit svoje bratry a sestry v Biháru a vidět, jak Pán své dílo zachovává. Mmodlím se za to, abychom mohli být všichni společně svědky růstu díla (ať už na poli školy nebo misie), které často prochází úskalím a obdobím improvizace, ale věřím, že je Bohu milé.
                                                                                                                                    Martin

Seznamte se

Ankit a Aman před několika týdny postoupili do vyššího ročníku na jiné škole, teď si přijeli popovídat. Z tamního internátu už odešli, protože to bylo k nevydržení. Špatné jídlo, 100 kluků spících v jedné velké hale, gang starších spolužáků s noži mlátící mladší. Vrátili se domů k rodičům, že budou radši do školy dojíždět. Rodiče nejsou křesťany. Táta chtěl, aby se kluci vrátili na internát.  Maminka za kluky došla a říká: " jste křesťané a uvěřili jste v Boha, tak se modlete, aby táta změnil názor, jinak jedete zpět do internátu". Tak kluci začali. Za několik dní přišla maminka, že mohou zůstat doma. Táta s tím prý souhlasí.  Modlete se za Amana a Ankita, aby se neztratili, měli touhu a vytrvalost se vracet na nedělní bohoslužby k nám na internát, než si najdou někde vlastní společenství.

 
 
 
 
 

Sahni - jeden mezi miliónem

 
"K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“  Izajáš 40:26

Seděli jsme v malém bufíku v Nehře a čekali na to, až nám připraví nudle. Objednávka zněla na méně pálivé. Měli jsme tedy dostatek času povídat, protože když jsme přišli, byla pánev plná pálivých nudlí a ty nejdříve museli sníst jiní.
Nějaké střípky Sahního příběhu, jak se stal křesťanem již znám z vyprávění, ale není nad to si to poslechnou celé přímo od pramene. Pokusím se to vyprávění přepsat. Sahni slíbil, že než vám to pošlu, tak to projde, zda si trochu nevymýšlím a kdyžtak poopraví. Doufám, že vás jeho životní příběh povzbudí a nadchne tak jako mne.
Sahni pochází z Biháru, s rodiči bydlel ve vesnici kousek od nepálských hranic. Na konci osmdesátých let, se díky svému otci, který byl aktivním komunistou, Sahni dostal do tehdy ještě socialistického Československa s nabídkou studovat v Praze na vysoké škole. Než nastoupil studium dřel češtinu, ale i ten rok nestačil. Musel si ještě prodloužit lekce češtiny o další tři měsíce. Původně chtěl studovat na stavební fakultě, ale změnil názor a nastoupil do prvního ročníku ČVUT na fakultu strojní. Jeho spolužákem byl Marek Ranš.
Sahni byl Markem zván na akce mládeže či na setkání mládeže do Sboru Církve bratrské na Smíchov. Občas zašel, podle jeho slov jen ze slušnosti, nic mu to neříkalo. Dostal také českou Bibli, ale moc tomu nerozuměl a vždy říkal, že ta čeština mu dělá problémy. Marek tedy slíbil, že mu sežene Bibli v hindštině. „Jo, jasně“, myslel si Sahni, „to nedá a já budu mít pokoj.“ Jenže asi za půl roku tu Bible v hindštině byla… ouha. Sahni tak chvíli listoval a občas něco přečetl, ale nic mu to neříkalo, tak ji někomu dal. Tím skončila etapa hledání – nehledání.
Po škole ještě několik let zůstal v Čechách, založil si firmu a obchodoval z koženými věcmi, které dovážel z Kalkaty. Nicméně po nějakém čase přišla zpráva z domu, aby se vrátil, že mají pro něho nevěstu a že je čas se ženit. Nejelo se mu dobře, zvykl si na evropský standard, mírné podnebí, naše dobré jídlo i chlazené Plzeňské. Ale jako poslušný syn Indie se vydal domů do Biháru.
Oženil se, zkusil podnikat. Vyráběl světla na motorky, ale to se nějak nedařilo. Vystřídal různé práce. Za prací se přestěhoval také do Dillí.V Čechách zatím Marek nezapomněl, snažil se Sahnimu psát, celkem bez odezvy. Když jeho kolega z korporátu letěl do Dillí, tak ho poprosil, ať se pozeptá na Sahniho. Dovedete si to představit? Subkontinent Indie a v něm je tak milion mužů s rodinným jménem Sahni. Ale kolega to udělal a v jedné malé společnosti, která zařizovala víza apod. se zeptal. Majitel se usmál, ještě chvíli si z něho dělal legraci, a nakonec mu přivedl Sahniho, který byl ve vedlejší místnosti a v tu dobu zrovna pro tuto společnost chvíli pracoval. Neuvěřitelné, něco, co byste možná čekali v nějakém románu či filmu. Připomíná mi to verš napsaný v záhlaví tohoto článku. Najít Sahniho v Indii je jako počítat hvězdy na nebi a najít tu jednu jedinou nepatrnou. A přece našemu Bohu nechybí ani jedna, natož nějaký Ind. Sahni se přes email s Markem spojil a při jeho tříměsíční návštěvě v Praze se domluvili na návštěvě.
Mezitím se různě protloukal životem. Když dorazil do Prahy ještě, než se setkal s Markem, tak zabloudil do kostela sv. Ludmily na náměstí Míru, kde právě probíhala mše. Se skloněnou hlavou přemýšlel o svém snažení, trápení a životních zápasech. A v tu chvíli řekl Pánu Bohu: „Bože, i když se nic nezmění, dál se mi nepovede dobře, budu se potýkat se zdravotními problémy, chci tě poznat.“ Vstal a spolu s věřícími si došel k oltáři pro svátost. Jak říká Sahní: „ten kněz mi dal takovou tu sladkou malou oplatku, držel to v dlaních, aby ani kousek neztratil na zem a neodmítl mne.“ Večer šel na návštěvu k Markovi a poprosil znovu o Bibli. Dostal malý Nový zákon.
Když si jednou takhle četl přišla k němu gruzínská žena, která si vzala jeho kamaráda Inda. A říká: „proč se trápíš s českou Biblí? Já ti přinesu jinou.“ Donesla mu Bibli v hindštině a když ji Sahni otevřel, zjistil, že je to ta, kterou před devatenácti lety někomu daroval. Vrátila se zpět k původnímu majiteli.
Během svého tříměsíčního pobytu v Praze se nakonec Sahni rozhodl pro křest, prošel přípravu ke křtu a než se vrátil zpátky domů jako nový člověk, přijal křest vodou.
Možná si sami tak nepřipadáme a Sahniho příběh se vám zdá neuvěřitelný a jedinečný. Ale já si na něm uvědomuji to, že ač to možná na první pohled tak nevypadá, tak se stejnou intenzitou, jakou Bůh hledal Sahniho, hledá každého z nás.

Prosba o modlitby:
Blíží se mi to ke konci a pomalu se ozývá fakt, že až se vrátím domů, budu muset hledat práci. Nějaké nabídky se mi rýsují. Jedna reálná a fantastická, Field Project Manager pro 5 - 7 měsíční projekt: zavedení aplikace Bible For Kid's do českého prostředí. Ze strany One Hope již nabídka fakticky padla. Ale budu k ní potřebovat nalézt ještě nějaký 50 - 60% uvázek jinde, aby mne to uživilo. Mám i další nabídku, která je ve stavu úvah. Tedy ještě není nic rozhodnuto. Prosím, modlete se, ať najdu to správné místo při návratu domů. Pokud byste někdo měl tip na práci pro mne, určitě napište.
 

Napište mi, potěší nás to.
email: ja.macish@gmail.com nebo What's App: +420 604 535 776

Nechcete již nadále odebírat tyto e-maily?
To je v pořádku. Odhlásit se můžete zde

facebook

Stavíme školu v Indii                     CB Praha 13                   CB Náchod                       CB Litomyšl